Mám padesát čtyři let, tři děti a dvě vnoučata – a přesto někdy cítím, že jim unikám mezi prsty. Ne, že bych nechtěla být přítomná, ale ten svět, ve kterém vyrůstají, je jiný. Rychlý, hlasitý, digitální. A já... já jsem člověk ze dřeva, z rukou, co zná vůni mouky, tepla z kamen a dotek starých fotografií, které se už trochu lámou v ohybech.
Před pár dny jsem seděla v obýváku a prohlížela si krabici starých fotek. Byly v ní snímky z našeho svatebního dne, pár polaroidů, kde má dcera ještě culíky a v ruce muchlá hračku. A pak jsem si uvědomila, že z dětství mých vnoučat vlastně žádné takové fotografie nemám. Všechno je v telefonech. Hluboko v srdci cítím strach, že jednou se rozbije mobil, zapomene se heslo a s ním i všechny vzpomínky.
Moje maminka měla tlusté album, s těžkou hřbetní vazbou, a když jsem byla malá, milovala jsem, jak ho otevírala. Každá stránka šustila jako tajemství. Byly tam fotky, vzkazy, kousky ubrousků ze svateb, vstupenky, sušené květy. Cítila jsem v tom duši. Možná právě proto mě současný svět bolí – všechno se mění v pomíjívý zážitek, který mizí, jakmile se obrazovka zhasne.
Minulý týden mi moje dcera ukázala fotky z jejich dovolené na mobilu. Všechny krásné — ale jako kdyby jim chyběl hmat, vůně, dotek. A tehdy jsem se rozhodla, že jí chci koupit něco, co by uchovalo ty chvíle nejen pro ni, ale pro všechny, kteří přijdou po nás. Něco, co bude dýchat rodinou. Hledala jsem na internetu dlouho, ale většina věcí byla taková… umělá. Lesklý plast, nápisy anglicky, bez příběhu.
A pak jsem narazila na dřevěné fotoalbum. Ručně vyráběné, s možností přidat jméno. To mě zasáhlo. Jméno. Vlastní dotek, stopa. Mohu tam nechat vygravírovat jméno mé dcery nebo malé Klárky, která má teprve tři roky. V tu chvíli jsem měla pocit, že něco jako tohle má smysl. Dřevo, které něčí ruce tvarovaly s láskou, papír, který čeká na příběhy, které se teprve zapíší.
Jenomže spolu s tím přišel i jiný hlas v hlavě — ten pochybující, který se ptá: A k čemu to všechno je? Co když to nikoho nezajímá? Co když si to ani nevezmou do ruky? Sama vím, jak málo času dnes děti mají. Kolikrát mi dcera říká: „Mami, my na to listování teď nemáme čas.“ Jenže právě ten čas je to, co nás pojí. Když ho nemáme, musíme si ho vytvořit.
Cítím v sobě takovou směs melancholie a naděje. Něco mezi štěstím z tvoření a smutkem z toho, jak se svět vzdaluje těmto pomalým, tichým věcem. Album — to není jen dřevo a papír. Je to ticho, do kterého můžeme dát smích, pláč, doteky. A přitom je to tak prosté.
Občas se bojím, že budu pro vnoučata jen ta „babička z fotek“. Ta, která pekla buchty a vyšívala polštářky, ale jinak se v digitálním věku ztratila. A tak chci, aby tam byla i moje stopa. Chci, aby jednou listovaly albem, které jsem nechala udělat, a mezi stránkami našly třeba fotku, jak sedíme spolu u stolu a smějeme se. Aby věděly, že jsem tu byla. Že rodina nebyla jen slovo, ale kus mého srdce.
Nevím, odkud se ve mně berou všechny ty emoce. Možná to přináší stárnutí – když člověk začne víc cítit než myslet. Vidím kolem sebe přátele, kteří už tolik netvoří, svůj svět zúžili na nákupy, televizi a denní rituály. Ale já nechci přestat tvořit. Mě naplňuje, když mohu někomu udělat radost. Když dar opravdu promluví. Proto si raději koupím album od člověka, který ho vyrábí ve své dílně, než od neznámé značky za pár korun. Cítím, že když podpořím ruční práci, pomáhám zachovat kus lidskosti.
Někdy se přistihnu, že mám strach. Strach z toho, že se všechno „skutečné“ vytratí. Dřív se lidé objímali víc. Seděli u stolu, povídali si beze spěchu, hrála tichá hudba nebo praskal oheň v krbu. Dnes blikají obrazovky a světla z reklam. Všude rychlé návody „jak na štěstí“, ale málo skutečných chvil. Myslím, že i proto tolik toužím věci zpomalit. Zastavit v čase něco, co by jinak zmizelo. A právě fotoalbum to dokáže.
Když jsem ho objednávala, měla jsem v očích slzy. Napsala jsem do poznámky jméno – Klárka – a dodala jsem i malé věnování: „Ať každý list nese radost, kterou nikdy neztratíš.“ Cítila jsem, že dělám něco malého a přitom velikého. Protože v tom je všechno – generace, příběh, dědictví.
Chtěla bych, aby dcera jednou, až bude mít šediny jako já, otevřela to album a řekla: „Tohle mi dala máma.“ A vedle ní aby seděla její dcera a držela její ruku. A aby se usmívaly. To je ten kruh věčnosti, který tak hledám.
Příští týden, až dám to album do rukou své dcery, neřeknu moc. Jen se usměju. Ale uvnitř budu mít pocit, že jsem předala něco, co trvá déle než jakýkoli dar — kus našeho příběhu, kus mě. Protože možná právě to je smyslem života: předat dál naši lásku.