Dnes večer jsem zůstala vzhůru o něco déle. Děti už spí, dům konečně ztichl a já sedím v kuchyni s hrnkem studeného čaje. Je to zvláštní chvíle — taková, kdy má člověk konečně možnost slyšet sám sebe. A právě v těchto chvílích se ve mně ozývá něco, co přes den přehluším mezi školkou, prací, nákupy a nekonečnými úkoly: tichý pocit, že mi život utíká mezi prsty.
Ne, že bych byla nešťastná. Spíš vyčerpaná. Přesycená světem, který neustále bliká, zvoní, posílá notifikace a vyžaduje moji pozornost. Na displeji se střídají roztomilé fotky dětí, recepty, reklamy, samo-motivační citáty — a mezi tím se někde ztrácím já.
Pamatuju si, jak moje máma mívala album na poličce. Těžké, s dřevěnými deskami, které voněly po domově. Měla v něm fotky z našeho dětství a občas, v sobotní odpoledne, jsme si k němu společně sedly. Vyprávěla mi, jak se cítila v den, kdy jsem udělala první krok. Jaký byl ten den, kdy se narodila má sestra, jak voněly jablka v zahradě, když táta sekal trávu. Nebyly to jen fotky. Byly to příběhy, doteky, vůně. Paměť rodiny.
A teď? Všechno mám „zálohované v cloudu“. Když chci najít fotku Viki z první školky, scroluju stovky obrázků, všechno se mi smíchá do jedné šedé mlhy. Chybí tomu ten klid, když člověk listuje stránkami a cítí, že drží kus svého života v rukách. Bojím se, že moje děti jednou budou mít jen složky s názvem „Rok 2023“ a v nich bezejmenné momenty, které nic neřeknou.
Někdy mám pocit, že žiju v rychlíku. Každý den kolem mě prosviští nový měsíc, nové povinnosti, nový plán. Večer padám do postele a nemám sílu ani nadechnout se klidu. Kdysi jsem ráda tvořila — kreslila, psala, lepila malé deníky. Dnes na to nemám prostor. A přesto cítím prázdno, které žádný e‑shop nebo kurz time managementu nezaplní. Možná právě chvilky, kdy se zastavím a tvořím, jsou ty, které mi vracejí kousek sebe.
Nedávno jsem si přiznala něco, co bolí: nevím, kdy jsem naposledy dělala něco „jen pro radost“. Každý okamžik ve dni má svou funkci — práce, jídlo, úklid, děti, úkoly, plánování. A přitom si vzpomínám, jak jsem dřív milovala sedět s papíry, lepit fotky, kreslit drobné ozdoby. Moje ruce tehdy dělaly něco opravdového. Teď se jen dotýkají obrazovky.
Možná právě proto mě tak dojímá představa, že bych měla album. Skutečné. Takové, které si otevřu při světle stolní lampy, vezmu do ruky popsanou stránku a ucítím svůj vlastní rukopis, svůj dech. Kde by každá stránka měla stopu mojí přítomnosti — drobný flek od kávy, uschlou květinu ze zahrady přilepenou k rohu, útržek dětského obrázku.
Ale nestíhám. To je ta nejprostší pravda. Každý den si říkám — zítra to začnu. Jenže zítra přijdou nové povinnosti. A dny se mění v měsíce. Někdy se přistihnu, jak večer sedím a projíždím fotky v telefonu, s úmyslem „jen je protřídit“. Po hodině zjistím, že jsem se propadla někam mezi minulost a přítomnost — a že místo klidu cítím jen tíhu.
Často mě děsí myšlenka, že moje děti nebudou mít takové to „návratové místo“. Nebudou mít fyzické vzpomínky, místa, kam se vrátit, až budou dospělí. Já sama občas otevřu mámino staré album a najednou cítím všechno znovu: chuť malinové limonády, smích mé sestry, vůni mýdla, kterým mě mamka myla. Taková maličkost, ale drží v sobě celý svět.
V moderní době se tohle vytrácí. Všechno má být „rychlé“ a „efektivní“. Dárky přicházejí v balíčcích bez duše, vztahy se udržují lajky, emoce se filtrují. Já chci zpomalit. Chci svět, kde má věc svůj příběh. Kde je důležitý dotek, ne jen obraz. Kde si vezmu tužku, otevřu stránku a napíšu: „Dnes jsme byli u babičky. Viki sbírala listy, smála se, když jí pes sebral jeden z košíku.“
Tyhle drobnosti jsou přece život.
A přesto se jim tak málo věnuju. Místo toho v hlavě pořád běží seznam úkolů. Kolikrát se přistihnu, že jsem s dětmi, ale přemýšlím nad mailem, účtem, nákupem. Cítím výčitky, že nejsem „přítomná máma“. A pak si říkám — možná bych mohla začít malým krokem. Jedinou stránkou. Jedinou fotkou.
Můj sen? Vytvořit knihovnu rodinných alb. Opravdových knih života. Aby každé dítě mělo svoje album — od prvních dnů až po dospělost. Abychom jednou, až budou mít svoje děti, seděli kolem stolu a listovali spolu. Aby cítili, že příběh, který žijeme, je skutečný. Že má váhu. Že je náš.
Představuju si, jak bude jednou Viki držet moje staré album. Jak uvidí můj rukopis, moje poznámky, usměje se a řekne: „Mamko, tys fakt psala všechno ručně?“ A já jí s úsměvem odpovím: „Jo, zlatíčko. Protože tohle vydrží déle než jakýkoli telefon.“
Vím, že to zní maličko sentimentálně. Ale co když právě v té sentimentalitě se schovává to nejdůležitější — duše. Toužím po domově plném emocí, po stěnách, které dýchají příběhy, po stolu, kde se tvoří. Chci, aby každý předmět byl osobní, opravdový. Abych se při pohledu na něj mohla nadechnout klidu.
A možná, že právě to mi dnes chybí nejvíc — klid. Ne ten tichý, prázdný, ale ten naplněný. Kdy si řeknu: „Dnes jsem byla přítomná. Dnes jsem tvořila.“ Kdy můžu být sama sebou, ne jen mámou, zaměstnankyní, partnerkou. Kdy se znovu najdu v tom, co vzniká pod mýma rukama.
Možná je to prosté — stačí začít. Vzít do ruky fotoalbum, papír, pár fixů, a vydechnout. Přestat čekat na dokonalý moment, protože ten nikdy nepřijde. Život přece není o dokonalosti, ale o malých, neuhlazených krásách mezi tím.
Kéž bych si to dokázala víc připomínat. Každý den. Protože mezi těmi nádobími, školními svačinami a vyřízenými e‑maily se ukrývá život, který si přeju zachytit. Ne v cloudu, ale v rukou.
A tak si dnes dávám tichý slib. Že příští víkend vyberu aspoň deset fotek. Že najdu chvíli mezi všedností a dám jí význam. Že začnu tvořit, i když jen malými kroky.
Protože chci, aby můj svět měl příběh. Aby měl duši.
A aby mé děti jednou, až budou listovat v těch stránkách, cítily ještě něco víc než jen obrázky.
Aby cítily – mě.